Život bývá složitější.... O bolestivých vztazích

Většina lidí si pod zraňujícím člověkem představí někoho zlého. Někdo nám ubližuje, a tak předpokládáme, že mu na nás nezáleží. Že nás nerespektuje. Že nám závidí nebo na nás žárlí.

 To samozřejmě neznamená, že bychom měli všechno omlouvat nebo trpělivě snášet. Přesto může být užitečné pochopit, co se někdy pod povrchem takového chování odehrává.

 Když člověk bojuje se strachem z odmítnutí

Jsou lidé, kteří velmi těžce nesou pocit, že by je někdo mohl opustit nebo odmítnout. Navenek to může vypadat jako kontrola. Časté dotazy. Potřeba vědět, kde jste, s kým jste a co děláte. Citlivost na každé zpoždění odpovědi. Zvýšená pozornost vůči všemu, co by mohlo naznačovat ztrátu blízkosti.

Když člověk neumí zacházet se strachem ze ztráty

 Někdy se zraňující chování objevuje ve formě výčitek.„Po tom všem, co jsem pro tebe udělal.“„Asi pro tebe nejsem důležitý.“„To mě mrzí, ale dělej si, co chceš.“ Takové věty dokážou vyvolat pocit viny a tlačit druhého člověka do rozhodnutí, které by jinak neudělal. Pod povrchem se však často skrývá strach z odmítnutí. Strach, že vztah slábne. Že druhý člověk odchází. Že přestávám být důležitý. Jen málo lidí dokáže o těchto pocitech komunikovat otevřeně. Spíše se k nim dostávají oklikou. 

 Když člověk hladoví po pozornosti

Možná znáte někoho, kdo neustále potřebuje být středem dění. Takoví lidé obtížně snášejí, když se pozornost přesune jinam. Dokáží pak proměnit téměř každou situaci ve vlastní příběh. Na druhé lidi to může působit vyčerpávajícím dojmem.Přesto se za podobným chováním často skrývá hluboký pocit bezvýznamnosti. Jako by uvnitř stále visela otázka: „Jsem pro někoho vůbec důležitý?“ Čím méně si člověk svou hodnotu uvnitř sebe uvědomuje, tím více ji může hledat venku ~ v reakcích druhých lidí. 

Když člověk neumí zacházet se svou bolestí

Existují lidé, kteří téměř za všechno hledají viníka kolem sebe. Za problémy může partner. Za nepohodu kolegové. Za neúspěch okolnosti. Za zklamání někdo jiný. Je jednodušší ukázat prstem ven než se podívat dovnitř. Přiznat si vlastní bolest, nejistotu nebo zranění bývá obtížné. Obviňování pak může fungovat jako obranný mechanismus, který člověka chrání před nepříjemným setkáním se sebou samým.

Když člověk nedokáže pustit

Je třeba umět realisticky uznat, že některé vztahy dávno přestaly fungovat. Přesto se jich jeden z partnerů stále drží. Opakovaně se vrací. Prosí. Přesvědčuje. Slibuje změnu. Snaží vyvolat soucit nebo lítost. Nebo pocit odpovědnosti.

Pochopení neznamená omlouvat něčí chování, které ubližuje 

Tohle je důležité. Pochopení neznamená souhlas. Neznamená, že musíme trpět ve vztahu, který nás dlouhodobě ničí.  Neznamená ani, že máme pokorně snášet ponižování, kontrolu nebo manipulaci.Pochopení ale rozšiřuje pohled.  Najednou nevidíme jen chování. Začínáme vidět i člověka, který za ním stojí. A někdy právě to, podobně jako ve vztahu Kláry a Terezy, pomůže přestat jednat ze strachu, hněvu nebo bezmoci.

Není to o vás

Jedna z největších úlev přichází ve chvíli, kdy si člověk uvědomí, že některé věci nejsou osobní.Jen málo toho, co druhý člověk o vás říká nebo se jinak projevuje, skutečně vypovídá o vás.Mnohem častěji to vypovídá především o jeho vlastním vnitřním světě. O jeho obavách. O jeho minulosti. O jeho zraněních. O jeho v útlém dětství nenaplněných potřebách. To samozřejmě nemění důsledky jeho chování. Může nám to stále ubližovat. Může nás vyčerpávat. Může překračovat naše hranice. A skutečně to tak je. Jen už víme, že my nejsme příčinou všeho, co se v něm odehrává.

Co s tím?

Možná jste si při čtení vybavili někoho ze svého okolí. Partnera. Rodiče. Sourozence. Dokonce třeba vaše dospělé děti. Kolegu, s nímž musíte spolupracovat mnoho let. Nebo dlouholetého přítele. Nebo člověka, který je součástí vaší zájmové komunity. A třeba... jste v některých odstavcích poznali i sami sebe. V porozumění toho, co se odehrává pod povrchem, totiž obvykle začíná skutečná změna. V porozumění, že nejde o snahu nebo možnost opravit druhého člověka. Ani o nekonečné analyzování jeho motivů. Porozumění vlastnímu vnitřnímu světu.

Protože láska sama o sobě nestačí.  Stejně důležitý je respekt, svoboda a pocit bezpečí. Teprve tam začínají zdravé vztahy.